Přeběh části hřebene Rychlebských hor

1.jpgRychlebské hory. Kraj, kde jsem se narodila a kde s největší pravděpodobností také umřu. Pokud mě teda neklepne někde na cestách, což je taky dost možné. Mám to tu ráda. Přesto jsem se o zdejší přírodu dlouhé roky téměř vůbec nezajímala. I když to bude znít dost hloupě, vlastně mě ani nenapadlo, že by tu mohla být i jiná zajímavá místa než například snadno dostupná Čertova kazatelna či kostel na Boží hoře. Psát o místech, která jsem si tu ale nakonec oblíbila, chci až někdy jindy.

Oblíbila jsem si taky běhání. Nejsem žádný přeborník, jsem (zatím?) dost pomalá a do prudších kopců nejsem schopná běžet, ale jen jít, přesto mě to fakt baví. Proč mě to tak baví, o tom možná taky budu psát až někdy jindy. :) Dříve jsem na sport nikdy moc nebyla. Před 7 lety jsem začala lézt po skalách, ale i v této aktivitě mi trvalo v porovnání s jinými dost dlouho, než jsem získala nějakou sílu. V běhu taky nic nemám zadarmo. Ale mám nějaký přirozený smysl pro vytrvalost, když už v tom není ta síla. Běh je perfektní pohyb pro celé tělo. Většinou běžím sama a tak mnohem víc vnímám přírodu kolem mě. Všechny ty vůně, zvuky, faunu a flóru... Skvěle se u toho přemýšlí a zároveň u toho jde i úplně vypnout, je-li to třeba.

Baví mě běžet co nejdál dokážu. V dnešním světě, kdy ultramaratony dlouhé i několik set kilometrů v horských terénech posunuly hranice někam úplně jinam, nezní moc drsně, že si běžně dám pro radost 20 km trasu, ale nakonec je to všechno jen o úhlu pohledu. Když to řeknu doma mamce, skoro se křižuje a většinou mě varuje, že umřu nebo tak něco. (...:D...) Když to řeknu ultra běžci, pravděpodobně to pro něj nebude znamenat vůbec nic. Ráda bych příští rok uběhla 100 km a ráda bych dala i Beskydskou sedmičku. Nemám na to zatím ani náhodou, ale o tom to je. Tak si tu po těch našich kopečkách pobíhám, učím se mj. i tím o svém těle a jeho fungování a malými krůčky se zlepšuji...


11.5. 2016

Naplánovala jsem si přeběhnout kus hlavního hřebene Rychlebských hor. Konkrétně trasu z Ramzové do Javorníku: přes vrcholy Smrk, Kovadlina, Břidličný a Špičák, dále přes osadu Hraničky, Nové Vilémovice, Červený důl, Račí údolí až do cíle. GPS mi se všemi zatáčkami naměřila 32 km. Celý hřeben končí až u Bílé Vody, ale to třeba někdy příště. Šla jsem sama. Je super být v lese sama, na druhou stranu sdílet s druhými taky není vždycky špatné. Nikdo ale jít nechtěl. A kdo chtěl, ten ve středu ráno nemohl. Nevadí. Pokud by se někdy někdo chtěl na nějaký výběh přidat, dejte mi vědět. A nemusí to vůbec být hned hřebenovka. :)

0mapa.jpgZdroj: mapy.cz

Jdu spát až po půlnoci a budím se už o půl 6. Sama od sebe, neslýchané! :D Bus na Ramzovou mi sice jede z Vlčic až skoro v 7, ale do postele už nejdu. Raději se snažím se co nejvydatněji nasnídat, trochu vytrávit a taky se psychicky připravit. Běhání na trošku delší vzdálenosti není jen o fyzické zdatnosti, ale i o tom, jak jste na to v hlavě připravení. Je to fakt pravda!!! Když dopředu vím, že si jdu zaběhat 10 km, poslední kilometr nebo dva mě už bolí nohy a mám pocit, že mi fakt stačilo. Jindy si jdu zaběhat 20 km a stejný pocit přijde až třeba kolem 18. kilometru. Když pak zkouším běžet Jesenickou 60, únava se začne hlásit až kolem 30-40 km. Samozřejmě, že síla hraje obrovskou roli. Někdy můžete být nastavení v hlavě jak chcete a vaše svaly vás stejně nepustí. Ale přesto je to hodně důležitý faktor.

Z Ramzové vybíhám něco před půl 9. ranní. První kroky jsou těžké, ale říkám si, že je to asi tím, že nejsem zvyklá chodit běhat po ránu. Květnové slunce už je celkem vysoko a je mi jasné, že bude teplo. Pomaličku se rozbíhám, těším se, až si dám kraťase a jsem ráda, že jsem se dokopala tento běh konečně uskutečnit. Zastavuju po půl kilometru na Větrolamu a vzpomenu si, že mám v batohu malý kompakt. Vytáhnu ho ven, cvaknu fotku a přidělám si ho z venku na popruh, abych ho měla po ruce. Hm, to byla chyba. Člověk si má vybrat, jestli chce běžet nebo fotit, obojí nejde. Ale ok, aspoň díky této "chybě" můžu psát tento článek. :)

0dsc05464_dxo.jpg

Pohled z Větrolamu na Šerák. Ramzová leží na hranici Jeseníků a Rychlebských hor.

Z Ramzové je to na vrchol Smrk (1125) 5,5 km po hřebenu. Dá se jít cca o kilometr delší variantou přes Petříkov, ale já se chtěla raději hned napojit na hřeben. Je to hned zpočátku docela slušný stoupáček a já mám pocit olověných nohou. Nechápu proč. Možná je to nedostatečným spánkem? Nebo mi uškodila včerejší malá procházka? Je středa, naposledy jsem běžela v sobotu pouhých 10 km. Jedla jsem dost a snažila se jíst zdravé a vydatné věci. Ještě jsem nepřišla na to, jak je možné, že jsem někdy po nějakém tréninkovém běhu hned na druhý den suprově použitelná, zatímco jindy si dám i 4 dny pořádné regenerace a stejně je ten běh potom jen trápení. Mám pocit, že někdy záleží na hrozných maličkostech...
V hlavě se mi vybaví rada z knihy Born to run - když nevidíš, kde kopec končí, raději ho rychle vyjdi a nevysiluj se snahou o běh. Nebylo to přesně těmito slovy... Říkám si, že přece konec kopce fakt nevidím a tím si své šnečí tempo omlouvám. :)

0dsc05470_dxo.jpgŠlo se mi fakt blbě, myslela jsem, že pojdu. Při stoupáku na Smrk jsem měla místy jazyk až na zemi.

Doufám, že se nějak rozdýchám a rozhýbu, často to tak při běhu bývá, že třeba prvních 4-5 km fakt bolí a pak se najednou člověk rozběhne jako gazela. Musím se nějak vyškrábat na Smrk a pak už to bude lepší... Smrk je mimochodem také nejvyšší horou celého Rychlebského pohoří. Nahoře je však téměř placatý, porostlý malými smrčky a žádné velkolepé výhledy po okolí se tam nekonají. "Kousek" pod vrcholem, u Solné chaty, je pramen. Jinak až na Hraničky přímo na hřebenu žádný pramen není.

0dsc05481_dxo.jpgTuristický přístřešek na Smrku.

0dsc05479_dxo.jpgDalší krásný autoportrét, jak tématicky, tak kompozičně. Ale nehrála jsem to, byla jsem tam fakt vysmátá a spokojená. :)

Dále se pokračuje po hranici a žluté značce na Kovadlinu (989) vzdálené opět 5,5 km. Říkám si, že ze Smrku už poběžím rychleji, vykašlu se na focení (stejně ty fotky budou o ničem) a budu se snažit být v Javorníku co nejdřív, ale už po pár metrech foťák zase tasím. Všechno kolem mě se mi tak líbí, že tomu nemůžu odolat. Na chvíli mě ve focení zastaví několik kilometrů dlouhý seběh z vrcholu. Zatím jsem rychlebskou hřebenovku šla vždy jen v zimě na běžkách. Sjezd ze Smrku pro mě byl vždycky noční můrou. Je to tam dost prudké a každý nezkušený běžkař ví, co to znamená. Jeden držkopád za druhým. Teď je to ale paráda. Dopady na chodník zasypaný měkkým jehličím jsou naprosto bezbolestné, jen občas noha podklouzne na mokrém kořenu od včerejší bouřky. Cítím se jako vítr. Poté se začíná prudce stoupat na vrchol Kovadliny. A taky to tu není vůbec zadarmo.

0dsc05491_dxo.jpgStoupání na Kovadlinu.

0dsc05498_dxo.jpgNaprosto chápu, že když to přijde, tak to přijde. Jsme lidé. Ale že se nějaké hovado musí vys... přímo na chodníku a kapesníčky stylově rozházet všude kolem, to nepochopím. Odvrácená tvář lidí v horách.

0dsc05560_dxo.jpgA další hovado. Kéž by tato dvě místa byla jediná, na kterých byly nechutné odpadky. Po cestě jsem si toho všimla mnohokrát, několik sebrala. Proč tam nahoru ti lidi lezou, když tam potom dělají stejný bordel jako dole?

Kovadlina je v této části hlavního hřebene asi jediný vrchol, ze kterého je docela velký výhled směrem zpět na Smrk a polskou část Rychleb (Góry Złote). Samotný vrchol je opět porostlý stromy, ale pár metrů před ním jsou malé vyhlídkové skalky. Tam jsem vybalila svačinu, odpočívala a blbla se samospouští. Moc pěkné fotky se mi nepodařilo udělat, ale je to tam vážně super a stojí to za výlet.

0dsc05536_dxo.jpgVyhlídkové skalky na Kovadlině.

0dsc05503_dxo.jpgCruelty free food. Ani jsem to nesnědla všechno. Ve flaškách (jiné jsem nenašla) jsem měla citronádu se solí - o tomto jsem četla v knize Scotta Jureka Jez a běhej (JE TO JEDNA Z NEJLEPŠÍCH KNIH, JAKÉ JSEM ČETLA A SNAD JEDINÁ, KTEROU JSEM ČETLA ASI 4X) a přišlo mi to jako dobrý nápad. I když to není moc cool a na delší trase by to byla navíc i pěkná hovadina, stejně mi nejvíc chutnal ten chleba...

0dsc05506_dxo.jpgUdělala jsem si domácí cizrnovou pomazánku. Složení: uvařená cizrna, sůl, panenský olivový olej, pažitka a popřípadě i trochu vody. Vše rozmixovat. Je to dobré a s příchutěmi se dá experimentovat. Rozhodně mnohem lepší a zdravější volba než třeba tavený sýr či játrovka. Pečivo jsem nějak přirozené ze svého jídelníčku téměř vyloučila, ale po objevu této pomazánky si ho zase sem tam ráda dám.

0dsc05565_dxo.jpgPohled směrem na Smrk ze samotného vrcholu Kovadliny, který je porostlý stromy. Opravdu jedno z nejhezčích míst celého hřebene.

0dsc05570_dxo.jpgPřestože dole v údolích příroda již plně bují a všechno září výraznou zelenou barvou, na vrcholcích se lístky na stromech zatím sotva klubou.

Pokračuju dál směrem na sedlo Peklo, vrchol Břidličný a za ním Špičák. Poté už z hřebene budu klesat směrem na Javorník. Do sedla Peklo se těším, protože kousek pod ním má být pramen. Vody ve flaškách moc nemám a tak na toto doplnění vody spoléhám. I malá dehydratace může napáchat velkou neplechu. Navíc mi voda z horských pramenů chutná. Je super napít se přímo u zdroje, ne z dlouhých rezavých vodovodních trubek dole ve vesnicích.

0dsc05574_dxo.jpgRozcestník v sedle Peklo. K pramenu je to jen 300 metrů, to mám radost a rychle běžím...

0dsc05577_dxo.jpgJenže pramen jaksi nepramení. Přestože tu včera k večeru byla bouřka se silným deštěm a kroupami. Napít se z louže pod trubkou se neodvažuji. Je dlouhodobé sucho. Abychom jednou vodu opravdu nemuseli vyvažovat zlatem. Kousek dál uvidím, že po cestě teče čůrek vody. Trochu si naliju do flašky a napiju se, ale nabrat z toho vodu bez drobků hlíny a listí moc nejde, takže to nepřeháním.

0dsc05581_dxo.jpgA nahodím kraťase. To mě na jaru a létu baví. Málo oblečení, málo omezení a hodně vitamínu D.

Další vrchol Břidličný (942) je hodně nevýrazný a plochý. Celý je zarostlý smrkovým porostem a borůvčím. Hezké výhledy na Stříbrné údolí a Vysoký hřbet jsou až kousek pod ním. Tam to vážně stojí za návstěvu, obzvlášť teď na jaře. Každopádně, les mezi Břidličným a Špičákem je mega krásný... Rostou tam majestátné buky s širokými korumani a skrze stromy místy prosvítá výhled na polskou stranu Rychleb. Vrchol Špičák (957) leží na žluté značce, ale já jsem tam nešla, protože jsou tam všude stejně jen vysoké smrky a nic nejde vidět. Na starých fotkách jsem ale viděla, že to dřív bývalo perfektní vyhlídkové místo.

0dsc05593_dxo.jpgJeden z rychlebských panovnků.

0dsc05598_dxo.jpgA jeho krásná koruna.

0dsc05617_dxo.jpgVýhledy na polskou stranu hor.

Pokud se u rozcestníku napojíte na červenou značku, dojdete k prameni, ale já se nějak nekoukala a šla dál po hranici. Nevadilo mi, že jsem odbočku přehlédla, protože další pramen je hned dole pod Špičákem na bývalé sudetské osadě Hraničky. Klesání ze Špičáku je nádhera. Les je tam naprosto boží a jedinečný. Místy jsou tam staré smrky, jejichž kmeny jsou obrostlé dlouhými suchými větvěmi a les díky nim vypadá jako vystřižený z nějakého tajemného fantasy filmu. O kousek dál jsou hravé zelené bučiny a za zatáčkou zase rostou břízy jako v Rusku. Ta proměnlivost mě baví.

0dsc05646_dxo.jpgS ubývající nadmořskou výškou přibývalo zelené barvy... Neuvěřitelná nádhera! Mazejte do lesa, dokud ty listy vypadají takto!

0dsc05640.jpgJak já tohle období zbožňuju...

0dsc05660_dxo.jpg

...

Bývala sudetská vesnice Hraničky (696) leží přímo za hranicí s Polskem, jak již napovídá její návez. Po odsunu byla vesnice zničena a dnes tam domy připomíná jen pár zbytků zbořenišť a staré ovocné stromy. Jeden dům tam však zůstal. Jeho majitelům upřímně závidím. Je to kouzelné místo.

0dsc05689_dxo.jpgMalebné Hraničky. Svačím na svém oblíbeném místě u dvou břízek, odkud je i hezký pohled zpět směrem na Špičák. O kousek dál je přímo u cesty pramen, kde doplním tekutiny. Voda je výborná.

Z Hraniček pak pokračuju dál po červené značce, přes sedlo Roveň až k začátku vesnice Nové Vilémovice, které spadají pod obec Uhelná. Vilémky, jak jim tady většinou říkame my, jsou také velmi krásné. Hlavně jejich okolí. Tady to pro mě má pravý rychlebský ráz. Polní cesty v lukách lemují vysoké břízy, pasou se tu koně a krávy, louky jsou plné remízků a všude okolo jsou lesnaté kopce. Občas tu má člověk pocit, jako kdyby se čas zastavil.

0dsc05713_dxo.jpgStylová oldschool značka zdejší náladu jen utvrzuje.

No, řeknu to asi takto. Pokud se vám nechce na hřeben, dejte si aspoň trasu z Vilémovic do Javorníku. Je to tam naprosto boží. Je to skoro celou dobu z kopce, nic náročného... Ve Vilémovicích pokračuju dál po červené, běžím přes další horskou vesničku Červený Důl. Někdo mi říkal, že se tak jmenuje podle nějakého masakru vojáků v dávné minulosti, ale nevím, co je na tom pravdy. Každopádně zdejší lesy mají za mlhavých dní fakt trochu strašidelnou atmosféru. To však není případ dneška. Dnes je nádherně a všechno působí pozitivně.

0dsc05724_dxo.jpgMíjím jednu z nejkrásnějších jeřabin na Jesenicku. Je od ní nádherný výhled na polskou rovinu. Já však foťák na samospoušť mohla položit jen na zem a tak to není tolik vidět. Však se běžte sami podívat, že nekecám. ;)

0dsc05731_dxo.jpgDole už mají pampelišky dávno bílé hlavy, tady jsou teprve na vrcholu.

0dsc05746_dxo.jpgKravky s telátky vedle cesty. Atmosféru krásně doplňují, přesto mi hlavou probleskne přání, že bych chtěla mít moc změnit jejich osud.

0dsc05750_dxo.jpgKousek před Červeným dolem, další z mých oblíběných pohledů.

0dsc05752_dxo.jpgNový rozcestník na Červeném Dole. Ještě před rokem a něco byl rozcestník kousíček výš. Na starém stromě s ukazateli byla přibitá stará lebka krávy. I když to je morbidní, trochu si povzdechnu, že ji dali pryč.

Z Červeného Dolu uhýbám na Račí údolí. Přeběhnu louku a pak klesám do Kaštanové aleje. Klesání začíná trochu bolet, ale není to nic strašného. Mám radost, že se moje problematické kotníky a kolena docela dobře drží. Po seběhu zeleným lesem narážím na novou asfaltku a hned po pár krocích tvrdý povrch cítím. Trochu mě rozbolí pohmožděný palec na noze, ale uklidňuju se, že asfaltka nebude dlouho a svým způsobem jsem ráda, že bolest začínám pociťovat až teď. Výhodou běhu po nové rovné cestě je ale to, že se nemusím koukat pod nohy a nemusím tolik zvedat kolena. Hned vedle cesty hučí křišťálově průzračný potok a celé údolí bují životem.

0dsc05757_dxo.jpgPo chvíli narážím na další rozcestník a loučím se ještě na chvíli s asfalem...

Poslední výraznější, avšak krátké, stoupání ke zřícenině hradu Rychleby je namáhavé a jsem ráda, že už se blížím ke konci. Do krpálu lezu místy doslova po čtyřech. Hrad Rychleby mám ráda, připomíná mi výlety se školou na prvním stupni, opékání špekáčků a stezky odvahy. Jo, na špekáčky jsem sice trochu změnila názor, ale marinované tofu si dodnes opékám velmi ráda, takže tak. :D

0dsc05763_dxo.jpgNo, přiznám se, že dva buřty jsem s sebou přece jenom měla a trochu je tam opékala... Pohled z opravované věže zříceniny.

0dsc05766_dxo.jpgZřícenina hradu Rychleby.

Z hradu pokračuju dál až k dalšímu vyhlídkovému místu na Račí údolí - Čertova kazatelna. Kousek za hradem opět naběhnu na asfalt a po něm běžím více méně až do Javorníku. První lidi, zamilovaný pár, potkávám až na zmíněné Čertovce. Jinak jsem za celou dobu nepotkala vůbec nikoho. To je Rychlebech super. Vím, že na to má vliv i to, že jsem tam byla ráno a ve všední den, ale lidi obecně o těch Rychlebech stále moc nevědí...

0dsc05769_dxo.jpgZáplava zelené cestou ze zříceniny na Čertovu kazatelnu.

0dsc05771_dxo.jpgČertova kazatelna, ze které je krásný výhled na Račí udolí.

Odtud si pak zaběhnu k poslednímuKoruny nad hlavou, ráda se tu koukám nad sebe.. Mám ráda ten kousek lesa. Jsou tu vysoké buky, kterí místy nad hlavou tvoří skoro gotický chrám. Do Javorníku už je to jen kousek. Od kostelíku se opět napojím na asfaltku, kterou lemují žlutá řepková pole a rozkvetlé kaštany. Pak zahnu směrem na javornický zámecký park.

0dsc05782_dxo.jpgKoruny nad hlavou, ráda se tu koukám nad sebe.

0dsc05783_dxo.jpgPoslední pití ze studánky u kostelíku svatého Antonína.

0dsc05787_dxo.jpg
Asfaltová cesta vedoucí k zámeckému parku a kvetoucí koruny jírovců kolem ní...

0dsc05797_dxo.jpgVidíš to? To není země, to je zahrádka... ;) Přestože se naprosto ztotožňuji s názorem, že místo vší té řepky by měly na polích být úplně jiné plodiny, musím uznat, že to v tomto období vypadá nádherně...

V Javornickém parku u zámku to voní čerstvě posekanou trávou. A tam, kde tráva není posekaná, modře září trsy pomněnek. Dojdu na rozhledu, cítím se naplněná, válím se na teplých žulových kamenech, koukám na město pode mnou a jsem naprosto spokojená. Tak co, kdo se ke mně příště přidá? :)

0dsc05475_dxo.jpg





Vytisknout stránku Vytisknout stránkuBára Vávrová, 18. 6. 2016, 11:48, zobrazeno 984x, dnes 2x
5.0 2Hodnocení